Nacházíte se na: Yvonne.cz yvonne.cz Článek Česky Deutsch English Russian

Naše společnost nabízí:

zástěry, haleny, košile

noční košile, pánské trenýrky

barchetové šaty, flanelové košile

yvonne

Kladífko - povídka v původním nářečí

Další povídka v nářečí, kterou sepsal na základě vyprávění lidového písmáka Josefa Skalského (pseudonym Josefa Šamalíka – pozn. MK) Vincenc Průcha se jmenuje:

KLADÍFKO

„Matko, so nemocné“, zvěstuvali stréček Borůfka své ženě, přejeďa večír s koňma. Vozeli klade z Vostrufskýho lesa do Blanska. Pře této „fajnuvé“ práce se nadřeli jako kůň, nacasnovali z řetazama, sochorem, návalkama pře kladeňó na vůz v leso a nasmékali se pře zhazuváňó na štacióně v Blansko. Pře tem durch promokli, padál snih s dýščem a néni dif, že vonemocněli. Večír pak začalo mrznót jaksepatří. Tak se teda tem večír homeli, převlíkli čistó košolo a hajde do postele. Tetička hovařily lipuvé čaj, předaly do ňéé aróma, kerý zavánělo šlihovicó, daly stréčkovi, ale nic to nepomáhalo. Stréčka mlela zemnica, tetička rozhicuvaly kamna a stréček naříkali čém dál, tém víc. Proto poslali sena Josífka pro staró Verončino, to, co pomáhala vod „hósera“ a hinéch nemocí. Veronka přišly, daly pozdravení a dež hím tetička veložily, jak je ze starém zle, daly se do práce. Sedly si na legátko k posteli, stréček hekali a naříkali si na bolení „v životě“. Veronka mo vohmataly břoch, vodhrnoly kušolo, chvílo řečňuvaly a nakonec povidajó: „No, nic to néni. Má natažené popek“. A stréček f té chvíli beli přesvěčené, že ta bolesť fšecka pochází vod teho popka. „Fšecko se spraví, fšecko to znám“, kasaly se Veronka. Tetička hí mosely donest sklinko z kredenca, z keré se pilo pívo he víno, dež Jozífek měl křtine před dvanácti letma. Potom moseli donest kósek svíčke, tak na dva prste, keró vodřezali vod hromničke.

Dež Veronka měly, co potřebuvaly, nahříly sklinko ho kamen, zapálily tem kósek svíčke, posadily stréčkovi na popek a horkó sklinko na to poklopily dnem navrch. Stréček trpěli, měja popek vestrčené a dívali se, jak Veronka dochtorujó. Horká sklinka přelnola k břocho čím dál víc, svíčka ve sklince chvilko hořela a pak blik-blik, zhasla. Stréčkovi se zdálo, že se hím popek zdóvá a leze do té sklinke. Zakřičeli: „Cafra, to mě dělá dubře, zlatá Veronko, ve ste hale nad dochtore!“

A vupravdo se hím holevuvalo. Bolesť přestávala. Stará Veronka se radoščó vrtěly na legátce, jak se stréčkovi holevilo. Tetička zatím hostily Veronko. Pokoj a mír se rozhostíl ho Borůfků. Stréček si hladili břoch, hladili sklinko, kerá jož pevně seděla na popko a zařezávala se do stréčkovýho špeko víc a víc. Jenom se hosmívali.

F kamnech dohořívalo, sklinka chládla a po hudné chvíli stréček sebó začali vrtět. Jož hím ta sklinka začínala klačit a popek zavřené ve sklince začínál bolet. Povidajó: „Tetka, meslím, že jož dosť. Jož me to pobolívá.“ Veronka chlácholily stréčka, habe jenom měli strpení. No a dež stréčkuvo „strpení“ belo ho konca, rezolutně se rozkříkli: „Tož jož dosť! Voděléte to sklinko!“ A tade se stalo něco nečekanýho. Sklinko nebelo možný zdělat, ta seděla zamáčknotá ve stréčkovým špekuvatým břocho, jag dež jo zarazí palicó do pařeza. Kébaly s ňó do stran, tahly do vrcho a nic platný. Spíš be bely stréčkovi vetrhly tem popek he ze

 třevama. Stréček se zhrozeli: „Šmarjá, me to nezděláme, co já bodo fčíl dělat?“ A předčasné mír a pokoj, keré hostuvál f seknice ho Borůfků se vobrátíl v hotuvé vočistec.

Stréček hučeli, děcka řvaly, terička se šklíbily a stará Veronka bely z jehích komštem f koncách. Tak nezbelo, než hunem poslat pro sóseda, zapříhnót pár koní do voza a jet pro teho dochtora do Slópa, co tam nedávno začál ordiníruvat. Fšecí stoja vokolo stréčkuvé postele čekali, sósed s dochtorem nejeli a stréček málem dodělávali. „Putvora sklinka“ nadávali. Ščastně vůz zahrčel. Tetička běžely naproti do dveří. Dochtor v beranici a kužocho vběhl do seknice, sleša stonání, povidá: „Ale pantáto, co je Vám?“ Stréček vodhrnoli dochno, vestrčili

popek a vokazuvali na sklinko, kerá seděla na vobjemným břocho, jako hrumádka jeteline na Vintokách. Volali: „Pane dochtore, homřo!“ „I neumřete“, konéšíl pán dochtor, zdělávaja ze sebe kužoch a beranico. Podívál se na stréčka, zapetluvál tó sklinkó a volál na tetičko: „Přineste mě ihned kladívko!“ Tetička velítly na dvůr a ve vokinko zahlídly kladífko na kotí kose. V mžiko je chmatly, vběhly do seknice a podaly dochtorovi. Dochtor vzál kladífko, napříhl a cink!

Sklinka se rozlítla na čtyry kóske a belo po bolesti. Stréček děkuvali: „Pane dochtore, ve ste zlaté čluvěk. Ve ste mě zachráníl.“ Dochtor se zasmíl, vetahl z brašne flaštičko s kapkama vod žalódka, nařídíl stréčkovi „hožívání“ a chestál se k vodjezdo. A tak stréček začali hned hožívat to medecíno. Tetička veruvnaly hóčet s panem dochtorem a chválily ho do nebe. Dochtor vodjel. No a stréček drohé deň ráno beli zdraví a jeli znuva do lesa na klade. Cestó vo celé věce dumali: „Ten dochtor je přece jenom pašák. Podrohí bode nélepší babe vehnat z baráka a hneďka zavolat dochtora.“



Yvonne.cz, 2007 Domov | Móda | Doprava | Ubytování | Nábytek | Zdraví
Prohlášení o přístupnosti | Odkazy | Obchodní podmínky

papučeSpolek moravský krasvirtuální tržiště blog.idnes.cz